Historie Estonských jednotek
Estonci
Již od jara 1941 cvičil abwehr ve zvláštním táboře nedaleko Helsinek první stovku estonských dobrovolníků. Po zahájení bojů byli v rámci operace Erna vysláni do týlu Rudé armády. Ti co přežili se stali základem dobrovolnického praporu Erna II (Freiwilligen Bataillon Erna II). V obsazeném Estonsku byl v čele Němci tolerované správy tzv. direktoria Hjalmar Mäe, povolené jednotky domobrany (Omakaitse) čítaly několik tisíc lidí.
Další doplňující údaje o 20. Waffen-Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1) - 20. granátnická divize SS (1. estonská) byla založena 24. ledna 1944. Tomu však předcházely níže popsané události.
Dne 16. června 1940 začala Rudá armáda obsazovat Estonsko. 21. června byl proveden puč ve spolupráci estonských komunistů a sovětských vojenských jednotek, a hned následovaly kruté represe proti estonskému obyvatelstvu. Po zahájení útoku nacistického Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 tak většina Estonců viděla v Německu osvoboditele od sovětských okupantů a doufala v brzké obnovení estonské nezávislosti. Počáteční nadšení však pohaslo poté, co bylo Estonsko začleněno do sestavy Německé říše jako část Říšského komisariátu „Ostland“. Přesto v rozmezí let 1941 až 1943 se přihlásilo dost Estonců na to, aby mohlo vzniknout několik zabezpečovacích útvarů pod velením 18. armády jako Estonské zabezpečovací jednotky 181 – 186 o síle praporu s úvazky na šest měsíců. Z těchto jednotek pak v srpnu 1942 vznikly tři východní prapory 658, 659 a 660 a východní rota 567, které měly sloužit společně s wehrmachtem. Dobrovolníci nosili polní uniformy armády na pravé paži štítek s modro-černo-bílou trikolorou a trojbarevnou kokardu na čepici. Úřadům SS a policie se podařilo zformovat dalších 11 pomocných praporů „Schuma“ pro boj s partyzány. Celkem dvacet pět praporů s čísly 29 – 45 a 286 – 293, každý o síle 400-500 mužů. Pět praporů mělo k dispozici velitelství 18. armády a čtyři velitel armádní skupiny Nord. V roce 1942 byly některé nasazeny do bojů u Volchova, v roce 1943 u Kolpina a roku 1944 u Novgorodu a Pskova. Prapor Estland, bojoval s partyzány na Ukrajině.To vedlo včetně dalších odvodů dobrovolníků k postupnému vytvoření „Estonské legie“ (Estnische SS-Legion), která se rozšířila v květnu 1943 až na „Estnische SS-Freiwilligen Brigade“. V říjnu byla nekompletní 3. estonská dobrovolnická brigáda (3. Estnische SS-Freiwilligen Brigade) poslána do boje proti pratyzánům v oblasti Nevelu.
Dále byl v červnu 1942 povolen nábor do jednotek SS. Prvních dobrovolníků bylo jen 5 600 a tak byl zbytek doplněn ze stávajích policejních jednotek, které čítaly v té době asi 12 tisíc mužů. A tak byly zformovány tři prapory 1. estonského dobrovolnického granátnického pluku SS, Velel mu bývalý plukovník estonské armády Johannes Soodla (v září 1944 povýšený na brigadenführera a generálmajora zbraní SS).ten byl odeslán na výcvik do Debice v Polsku. Po návratu legionu v březnu 1943 mu byl však odebrán I. prapor a na 16 měsíců odeslán k elitní divizi Wiking, kde bojoval pod názvem Narwa. Tento estonský prapor nahradil finský prapor, který se vrátil do vlasti. V rámci divize absolvoval prapor ústup přes jižní Rusko a Ukrajinu, odvedl divizi výborné služby ve Čerkasské kapse, odkud vyvázlo pouze 157 příslušníků praporu nezraněných. Estonci ale v kapse zneškodnili 7 000 rudoarmějců, zničili asi 100 sovětských tanků a získali přes 40 Železných křížů. Estonský legion měl stále dostatek dobrovolníků a tak byl brzy rozšířen na brigádu - 3. SS Estonskou brigádu. Ta byla nasazena u Leningradu. Velitelem legionu, brigády a později divize byl Rakušan Franz Augsberger. Nejvýznamnější Estoncem byl SS-Brigadeführer Johannes Soodla, generální inspektor estonských SS.
Do léta 1943 přišlo dalších 5 tisíc dobrovolníků, díky čemuž došlo k rozšíření na brigádu, která v říjnu 1943 dorazila na frontu. Jeji vojáci měli polní uniformy zbraní SS s trojbarevným štítkem na levé paži a na přilbě.
Příslušník Estondkého I.praporu zařazeného do sestavy 5. SS elitní divize Wiking
V lednu 1944 se postup fronty obrátil na západ a sovětská vojska postupovala k estonským hranicím. Zatímco byli vojáci této estonské brigády zatlačováni zpět, bylo dne 24. ledna 1944 oficiálně nařízeno rozšířit brigádu na divizi. 31. ledna 1944 vyhlásily německé okupační úřady v Estonsku všeobecnou mobilizaci. Poslední předválečný předseda estonské vlády Jüri Uluots, který byl dosud proti vojenské účasti Estonců na německé straně, 7. února 1944 v rozhlasové výzvě mobilizaci podpořil jako možnost pro budoucí obnovu estonské armády a znovuzískání nezávislosti po předpokládaném kolapsu nacistického Německa. Mobilizováno bylo přibližně 38 tisíc mužů
a rozděleno mezi SS a pohraniční pluky z nichž byla také následně divize zformována.
Chvíle odpočinku vojáků nově vzniklé 20 SS Esronské1 Dobrovolnické-Division
20.Estonská dobrovolnická divize SS, později přejmenovaná na granátnickou divizi. Měla ve stavu 13 tisíc mužů a skládala se nejprve ze dvou pluků, velitelem jednoho byl Alfons Rebane, druhého Haralt Riipalu. Později byl postaven i třetí pluk. Základ nové divize tvořilo 2 000 zkušených vojáků sloužících dosud ve finské armádě nebo v námořnictvu, spolu s nimi se z Finska vrátilo na 200 důstojníků. Sloužili v ní především Estonci, kteří se nedokázali smířit s okupací své země v červnu 1940 Sovětským svazem a jako prostředek k osvobození své země zvolili spojenectví s nacistickým Německem. Mezi únorem a srpnem 1944 kladla divize spolu s dalšími jednotkami na frontě mezi Finským zálivem a Čudským a Psovským jezerem tvrdošijný odpor značné přesile nepřítele (RA). Nejtvrdší boje probýhaly na frontě u Narvy, kde měli jednotky tankovou podporu 502 Panzer Abteilung s tanky Tyger I. dále tankový pluk SS 11 Herman von Salza s tanky PzKpfw V.Panther a SS Panzerjager Abteilung 54 vyzbrojen útočnými děli StuG III.
Sovětská armáda u Narvy po krátkém odpočinku a doplnění začala znovu útočit. 8. armáda znovu na jižní křídlo a 42. armáda a 2. úderná armáda na severu na předmostí u Siversti. Severněji od Siversti se sovětům podaří také překročit řeku Narvu.
Němci jsou nuceni svoji obrannou frontu zvláště na severu posílit. Přisunou proto 20. granátnickou divizi SS Estonsko. Ta se cvičila v zázemí a teď je vržena na severní frontu u Narvy. Této 20. granátnické divizi SS velí generálmajor Franc Augsberger. Divizi tvoří především estonští dobrovolníci. Po výcviku jsou tedy vrženi přímo na frontu.
Tato 20. granátnická divize SS Estonsko zasáhne poprvé do bojů 20. února 1944. Je jí přidělena rota tanků Tiger z 502. praporu těžkých tanků.
Divize s pomocí tanků Tiger vytlačí, po těžkých bojích, které trvají 9 dní Sověty zpět ze západního břehu řeky Narvy až na východní stanu řeky. Po tříměšíčních bojích a těžkých ztrátách které, utrpěla od Rudé armády se muselá stáhnout z obrany estonských hranic u Narvy na pozice linie Tannenberg.
Ústup celého III.panceřového sboru pod velením SS-Obergruppenführera Felixe Steinera zajišťoval holandský 48 Gren.regiment Seyffardt pod velením SS-Standartenführera Wolfganga Jörechela, která se dostala u města Laagna do obklíčení a byla celá zničena z 3 000 mužů se jich probilo jen 27. Dále ústup kryla část SS Panzer Abteilung 54, této jednotce zbyla po ústupových bojích, kde neustále odrážela ruské tankové útoky, jen 4 bojeschopná vozidla z původních 30 StuG III. Toto ruské vítězství skončilo novou okupací Estonska. V červnu1944 došlo k přejmenová na 20. Waffen-Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1). Dále se 20.SS divize účastnila s polu s dalšími jednotkami těžkých obranných bojů koncem léta u Tartu, ale po předešlém oslabení této fronty z důvodu odvelení mnoha německých jednotek do Francie proti vyloďovací frontě již nestačila čelit ohromné ruské přesile a utrpěla koncem srpna 1944 další porážku.
V říjnu 1944 se zbytky divize přesunuly lodí do Německa a odtud k reorganizaci do výcvikového prostoru Neuhammer ve Slezsku, kde v rozmezí října a listopadu 1944 odpočívala. Zde byla urychleně doplněna pomocí příslušníků estonských pluků ochránců hranic. Divize byla do konce války pod velením 17. armády a 1. tankové armády „Střed“pod velením Generalfeldmarschalla Schörnera. Divizní jednotky zaujaly obrannou linii u města Opole na řece Odře. V lednu 1945 činil stav divize 13 500 mužů, z nichž pouze 2500 mělo německou národnost. Vrchní velení wehrmachtu divizi znovu nasadilo v březnu 1945 na slezské frontě, kde opět utržila citelné ztráty a části jejích jednotek se podařilo 21. března probít z obklíčení vojsky Rudé armády. Divize přitom přišla skoro o všechny své těžší zbraně. Podle různých odhadů mohla mít v té době 6500 až 7000 mužů, což znamená, že při březnových bojích přišla o polovinu mužů.
Německé velení jí určilo jako prostor k reorganizaci okolí slezského města Bolkenhain (dnes Bolków v Polsku).Nový rozkaz k nasazení na frontě dostala divize 15. dubna 1945, kdy byla podřízena 8. armádnímu sboru 17. armády. Měla vystřídat jednotky 17. pěší divize, které byly přesunuty do okolí Zhořelce. Novou obranou čáru zaujala přibližně na území dnešního Polska na čáře Neukirch (dnes Nowy Kosciól) a Konradswaldau (dnes Kondratów), mezi městy Hirschberg (dnes Jelenia Góra) a Goldberg (dnes Zlotoryja) nejpozději 21. dubna 1945. Štáb se usadil v Hirschbergu. Kromě drobných přestřelek se tento úsek fronty nacházel ještě počátkem května v relativním klidu. 5.května 1945 obdržela svůj poslední rozkaz ke stažení na území Čech, kde měla vytvořit nové obranné pozice Mělník – Litoměřice, při přesunu v okolí Mladé Boleslavi 8.května je zastihla kapitulace, větší část padla do sovětského zajetí a zbytky se probily k americkým liniím.
Dále ještě v únoru 1944, kdy byla formována 20 SS Estonská divize, vzniklo z branců šest pohraničních pluků a jeden záložní pluk. Podle některých údajů měly tyto pluky až 30 tisíc mužů. Jen 2. a 5. pluk však disponovaly lepší výzbrojí. Ze zmíněných šesti pluků byly nakonec vytvořeny dvě smíšené německo-estonské divize, a to 207. a 300. Divize č. 300 vznikla sloučením několika německých dělostřeleckých oddílů, důstojníků a poddůstojníků z rozpuštěné 13. polní divize luftwaffe a estonských pluků 2., 3., 4. a 6. Měla 20 tisíc mužů a bojovala u Narvy. 18. září ji rozbil útok 2. sovětské úderné armády. Rozpadla se na malé skupiny bojující v okolí jezera Peipus.
V březnu 1942 vznikla Zvláštní letka Buschmann, jejíž letadla hlídkovala nad Finským zálivem na protiponorkových patrolách. V červenci byla reorganizována v estonskou leteckou legii označenou jako Seeaufklärungsgruppe 127, vyzbrojenou Ar 66 a He 50. Její příslušníci nosili německé uniformy s národnostním označením na paži a estonskými leteckými odznaky. V říjnu se doplnila a reorganizovala na Nachtschlachtgruppe 11 o čtyřech letkách. V říjnu 1944 byly letecká skupina pro nedostatek paliva a náhradních dílů rozpuštěna.
3 tisíce Estonců posílilo protiletadlovou obranu jako Flak Helfers, tisíc z nich vytvořilo Flak-Ersatzabteilung 60 jehož příslušníci nosili modré uniformy letectva, pásku v estonských barvách a zvláštní odznak na blůze s písmeny EN. Po výcviku byli přidělováni jednotlivým bateriím. Od 4. prosince 1944 byli tito pomocníci převedeni k SS. V roce 1944 sloužilo v armádě 5 tisíc mužů, u zbraní SS 20 tisíc, u hraničních pluků SS 20 tisíc, v schuma a policejních praporech 9 tisíc, u zvláštních jednotek asi 10 tisíc a v Omakaitse 5 tisíc mužů. Celkem tedy cca 90 tisíc Estonců.
Estonští nositelé rytířského kříže v rámci 20 SS Estonské divize Robert Rebane, Harald Nugiseks
a Harald Riipalu
Rukávové štítky:
Estonští příslušníci používali celou řadu vzorů, z nichž nejrozšířenější v rámci SS byly tři. Na štítku běžně nošeném Estonci sloužící u německé armády a luftwaffe (v horní části pravého rukávu) byly tři uhlopříčné pruhy vedené z pravého horního do levého dolního rohu v barvách světle modré, černé a bílé. Příslušníci praporů „Schuma“ měli štítky se žlutou obrubou a na štítku byli tři zlatožlutí lvi. Příslušníci Waffen-SS nosili obě tyto verze, ale v horní části levého rukávu. V polovině roku 1944 zavedly SS vzor nový, který měl být nošen opět v horní části levého rukávu. Jednalo se o štítek s pruhy vodorovnými a s širokým černým lemem.